Rozhovor s producentkou filmu Tancuj Matyldo s paní Natašou Slavíkovou

„MATKU MÁME KAŽDÝ JEN JEDNU. A NEMŮŽEME SI JI VYBRAT“

Tento rozhovor vznikal v kulturním domě v Těrlicku. Ve vedlejším sále diváci sledovali příběh ženy, která přichází o svou identitu a důstojnost ve skvělém podání Reginy Rázlové, která byla za svůj výkon právem nominována na cenu Český Lev. A já si mezitím povídala u stolu s kávou a teplým čajem se spoluautorkou a producentkou filmu Tancuj Matyldo s paní Natašou Slavíkovou.

Čekaly jsme na besedu po filmu a měly za sebou dopolední promítání a následnou besedu s žáky 9. tříd základních škol v Těrlicku a v Hnojníku.

Paní Natašo, jak na vás působilo dnešní dopolední setkání s mladými lidmi?

„Bylo to pro mě velmi inspirující.  A je to dobrý nápad, tento film, toto téma, ukazovat i mladým lidem, dětem….“

Přesně tak. Z medií známe aktuální příběh z Horní Lidče (Místní rozhodli v referendu o nepostavení Domova pro seniory, údajně z obavy, že bude stát hned vedle školy a děti by se tak musely dívat na staré a nemocné lidi. Zdroj Seznam.cz). Myslíte si, že to může být cesta, jak předcházet takovým situacím v budoucnu?

„My jsme s tímto tématem dlouho hledali možné sponzory. Není to lehké téma a dnešní doba spíš fandí filmům, které ukazují mladé a krásné lidi. Byl to dlouhý příběh.“

Pojďme tedy na začátek. Vy jste byla v reálném životě několik let v roli pečující osoby o svou matku. Proč jste se rozhodla napsat spolu se svým mužem na toto docela intimní téma scénář?

„Když jsem se začala starat o svou maminku, která onemocněla Alzheimerovou nemocí, neměla jsem ze začátku žádné informace. A později, když jsem dělala rozhovory s pečujícími mě vždy překvapovalo, jak malá informovanost a povědomí v naší společnosti o této nemoci stále je. Mně tenkrát nejvíc pomohla psycholožka České alzheimerovské společnosti Eva Jarolímová. Díky ní jsme se vlastně s tatínkem dozvěděli, jak vůbec o maminku pečovat a vnímat projevy tohoto onemocnění. Například jsme do té doby měli potřebu maminku neustále opravovat. Prostě člověk si myslí, že dokáže změnit tu situaci. Ale přitom nejdůležitější je změnit sám sebe. Svůj přístup k té celé situaci…. myslím, bylo to prostě osvobozující, jak pro ni, tak pro nás.“

Smířit se s tou situací?

„Ano. Nebojovat. Lehce se to řekne, ale když ten vnitřní boj vyhrajete, je to velká pomoc. Zaměřit energii na něco, co můžete změnit. Demence je tu. A vy ji nezměníte, možná pozastavíte, ale nevyřešíte. Jediné, co můžete měnit, je váš přístup k ní.“

Dalo by se tedy říct, že nápad na scénář filmu, vznikal v podstatě i z důvodu, nějaké vlastní terapie, smíření se s tou situací?

„Asi ano. A taky snaha pomoci bourat tabu. A ukázat ostatním pečujícím, že na to nejsou sami. Že podobné situace zažívají i ostatní napříč celou republikou, jak se s tím ostatně setkáváme při besedách k tomuto filmu po celé republice. A že je důležité si o pomoc v péči umět říct. Nebát se.“

Ve filmu Tancuj Matyldo jsou nicméně ukazovány sociální služby docela negativně. Ať už se jedná o pobyt v Domově pro seniory, kde dojde dokonce ke kurtování k posteli, nebo zcela neempatické chování sociální pracovnice, která řeší přiznání příspěvku na péči. Nemáte strach, že takové negativní obrazy mohou spíš vést ke strachu, obavám pečujících z využívání sociálních služeb?

„Ale ve filmu není nic, co je vymyšlené. Ty situace se reálně staly. Ať už nám nebo jiným pečujícím. Chtěla jsem taky vyvolat společenskou diskuzi nad těmito tématy. Péče o blízkého s demencí je opravdu velmi náročná. A nikdo to sám nezvládne. Potřebujeme kvalitní a empatické služby, které budou doprovázet a pomáhat lidem v jejich těžkém životním období. Dokud žil tatínek, tak já jsem sloužila víceméně jako kuchařka a technická pomoc. Ale když tatínek zemřel, ty poslední 2 roky jsem převzala veškerou péči o maminku se svými dvěma syny. Mám volné povolání, takže to určitou dobu docela šlo. A maminka neutíkala, ona naopak moc nechtěla chodit, a to byla velká výhoda. Takže já jsem si to mohla zařídit podle sebe. A stejně to bylo náročné tak, že jsme nevěděli, jestli to a jak dlouho vydržíme. Začali jsme proto využívat terénní služby. A ty zkušenosti s tím terénem byly různé. Vždy záleželo na tom, kdo přišel. Některé osobní asistentky si s maminkou rozuměly, některých se docela bála. A někdy opravdu jsme měli pocit, že sami by tito lidé, kteří odborně pečují, potřebovali nějakou podporu a pomoc. Taky se nám nelíbilo a maminku silně rozrušovalo, že do domácnosti muselo docházet víc služeb. Jeden člověk dělal hygienu, druhý podával léky atd. A mě toto téma začalo hlouběji zajímat. Proč to nejde? Pak jsme natočili s manželem pro Českou televizi dokument Život s Alzheimerem. V té době jsme vedli rozhovory se spoustou pečujících a došlo mi, že to je problém opravdu většiny z nich.“

Vy jste se dokázali postarat o maminku až do samotného konce v domácím prostředí. Jak zpětně hodnotíte tohle životní období?

„My jsme mamince slíbili, poté negativní zkušenosti, kterou měla na psychiatrii, kdy byla mimo jiné přivazována k posteli, že bude moci zůstat doma. V té době jsme nebyli rozpadlá rodina, ale každý si dělal, co chtěl. Měli jsme už velké syny.  A najednou bylo nutné se domlouvat. Kdo kdy pojede na dovolenou, kdo se bude starat, kdo zajistí lékaře atd. Podařilo se nám se synchronizovat. Začalo to fungovat. Byla to úplně skvělá zkušenost a myslím, že to období velmi poznamenalo naše vztahy se syny. A já jsem najednou zjistila, že nemám žádný dluh jakoby vůči sobě.  Myslím si, že to je strašně důležité. I pro děti, pro mladé lidi. Prostě být se svými blízkými až do poslední chvíle. Tohle patří k životu. Ať už se vám podaří mít svého blízkého doma, nebo ho navštěvujete v nějakém domově. Být s ním. Nepropásnou ten vzácný čas. A to je vlastně i výpověď tohoto filmu. Nám na konci hodně pomohla terénní hospicová služba. Ukázala nám, jak maminku ošetřovat. Bez nich bychom to doma nezvládli. A to ve filmu je zobrazeno také.“

Paní Natašo, ještě jednou vám chci poděkovat, že jste k nám přijela a my jsme spolu s vámi mohli strávit tak úžasný a smysluplný čas. Přeji vám hodně zdraví a sil do další tvůrčí práce.

„Já taky moc děkuji. Bylo to velmi milé setkání se skvělou atmosférou.“

Rozhovor s paní Natašou Slavíkovou vedla Marta Machová, 8.10.2024
Rozhovor, promítání a besedy byly realizovány v rámci projektu Slezské diakonie Společnost přátelská demenci v MSK

Po rozhovoru a ukončení filmu proběhla ještě jedna večerní beseda za účasti pana psychiatra Michala Raszky.

Diváci si po celý den také mohli prohlédnout ve vestibulu kulturního domu Těrlicka obrázky dětí z mateřských a základních škol z Těrlicka a Hnojníku na téma „Vzpomínky nepatří do koše aneb Jak vypadala moje babička, jak vypadal můj dědeček v mém věku“.